Expedice Hebridy
Skotsko a freediving se na první pohled nemusí zdát jako atraktivní spojení - no, letošní expedice je důkazem, že opak je pravdou. Před pár týdny jsme se vrátili z tohohle našeho milovaného koutu Evropy a musíme přiznat, že už se nemůžem dočkat, až budeme zpět. A pod vodou.
Fàilte gu Alba!
Vítejte ve Skotsku! Po brzkým ranním letu s přestupem v Amsterdamu a čtyřhodinové cestě autobusem, která nám sama o sobě nabízela výhledy, že jsme měli pocit, že nikam dál vlastně už ani nemusíme jet, jsme dorazili do Obanu - hlavního města skotského seafood a brány k ostrovům Vnitřních i Vnějších Hebrid.
Británie nás přivítala obvyklým počasím pod psa - to se ale rychle změnilo a už druhý den odpoledne jsme měli vcelku krásně, což v podstatě vydrželo po dobu celé expedice. Počasí je rozhodně jednou z proměnných, kvůli kterým váhat, jestli se do Skotska vypravit. A ještě k tomu na loď - vždyť naše putování záviselo hlavně na tom, jak silně, jakým směrem a s jakou intenzitou se do nás bude opírat vítr a jaký příboj vytvoří. Ke vší smůle jsme letos pocítili vliv klimatických změn včetně El Nino, které nám nedopřály vidět hlavní highlight expedice. Zklamání se ale konalo jen malé a krátké - celý týden jsme totiž měli nabitý nezapomenutelnými setkáními a výhledy.
Isle of Coll
Z Hebridských ostrovů jsme měli namířeno právě na ty Vnitřní - konkrétně na ostrov Coll, který leží severozápadně od známějšího Isle of Mull, a v těsné blízkosti sousedí s Isle of Tiree. Západní pobřeží Skotska a přilehlé ostrovy mají bohatou geologickou historii a z palety více než 500 ostrovů v podstatě nejsou dva, které by byly stejné. Takže i pro ty, kteří Skotsko znali z cest předchozích, byl Isle Of Coll překvapením.
Na ostrov jsme dorazili v sobotu kolem deváté ranní tříhodinovým trajektem. Překvapivě dobrá káva a scone ze snídaňové nabídky nám značně zpříjemnily cestu, ze které jsme toho kvůli počasí jinak moc neměli. Nálada i přes brzké ranní vstávání panovala skvělá a všichni jsme se těšili, co první den přinese - hned po příjezdu na nás totiž čekal tým z Basking Shark Scotland a po vyložení našich suchých zavazadel do Bunkhousu, který se na týden stal naší základnou, se šlo na loď.
Ve studených vodách
Chladná voda rozhodně neznamená nudu pod hladinou. Na osvěžujících 14 stupňů jsme se naštěstí řádně vybavili a nový 5mm neopren (někdy teda s vestičkou) nás na naši dobu strávenou v moři spolehlivě zahřál. Při delších sessions bychom pravděpodobně závistivým okem pokukovali po sedmičce, kterou měla většina členů výpravy, my jsme ale přeci jen chtěli fotit a užít si i nějaké to potápění dolů. Množství závaží na opasku je při takových tloušťkách neoprenu prostě znát a člověk je se všema těma ponožkama, rukavicema a kamerama neohrabanej až až.
Po návratu na loď na nás navíc pokaždý čekala horká čokoláda, čerstvý kafe a vyhřátá kajuta - zima nám tedy byla minimálně!
Den první
První den jsme po náročném vstávání a trajektové snídani vzali trochu odlehčeně a začali zkouškou vybavení. Šnorchlovací premiéra proběhla v laguně u Isle Of Tiree, kde se většina z nás poprvé setkala s kelpovými lesy, a kde jsme narazili i na pár tuleňů. Na Tiree jsme rovnou doplnili zásoby paliva na naše týdenní putování. Měli jsme tak chvíli čas prozkoumat hlavní město ostrova, tedy spíš usedlost, Scarinish. Stejně jako na Collu, i na Tiree připomínají bílé písečné pláže a tyrkysové laguny spíš nějakou tropickou destinaci, než odlehlý sever Evropy. Chybělo by akorát těch pár stupňů Celsia navíc.
Po návratu zpátky na Coll nás čekal připravený, a zásobami napěchovaný Bunkhouse k zabydlení. Na ostrově je několik možností, jak bydlet - protože jsme chtěli, aby celá výprava byla pohromadě, pronajali jsme si celý objekt místního „hostelu“ a s sebou měli pravděpodobně nejdůležitější posilu celé výpravy - Terezy maminku Lenku, která se nám postarala o plná břicha jak ráno, tak po příjezdu z celodenního putování. První šichta Lence ale začínala až další den - na první večer jsme totiž zarezervovali stůl v The Urchin, vyhlášené seafood restauraci. A protože jsme světoví, dali jsme si skoro všichni beef burger (což jsme teda napravili při další návštěvě) a spláchli to pintou lokálního piva.
Následující dny už měly celkem podobný scénář - ráno se vyjíždí z přístavu, konkrétní program se tvoří buď pozdě večer nebo ráno, podle nejaktuálnější předpovědi počasí. To totiž z tohohle výletu dělá opravdickou expedici.
Brázdíme Atlantik a potkáváme první velryby!
Co všechno se dá ve vodách kolem skotských ostrovů vidět jsme tušili. A příroda si pro nás vážně každý den připravila show. Museli jsme si ji ale zasloužit. Brázdit Atlantik na malý loďce není jen tak, obzvlášť, když si člověk není jistej, jestli trpí mořskou nemocí. Kinedril a substance jemu podobné jsme měli vždycky po ruce a fotky, kde to vypadá, že někteří z nás spí, jsou povětšinou výsledkem jejich užití. Loď, kterou má Basking Shark Scotland jako svoji hlavní právě pro podobné výlety, a na které jsme byli celý týden i my, je na míru dělaná, a to tak, že skvěle. Kromě vnitřní sekce, která je komplet suchá a je v ní teplo, je součástí lodě i kabinka se záchodem. Zdánlivě dlouhých šest až osm hodin na moři tak utíkalo jako voda a k našemu překvapení to byla povětšinou i moc pohodlná záležitost.
Hned druhý den jsme vyrazili pátrat po žraloku, kterého jsme pevně věřili, že uvidíme. Celkem brzy jsme měli štěstí na obrovský feeding event a ten zůstal na programu po zbytek odpoledne. Dobrých pár hodin jsme z lodě pozorovali, jak plejtváci malí (minke whales) loví za doprovodu místního mořského ptactva - racků, terejů, buřňáků a alkounů. Právě ptáci slétávající se k hladině ve velkých počtech často prozradí aktivitu velryb blízko u hladiny. No, nezbývalo, než běžet pro foťáky a tuhle audiovizuální přehlídku si patřičně užít! Dnes jsme se nedostali do vody, ale to nám ani trochu nevadilo. Vynahradili jsme si to totiž den následující.
Kelp a konec papuchalčí sezóny na Isle of Lunga
To nám počasí přálo a vyrazili jsme až na špičku ostrova, kde se pobřeží rozpadá na menší skalnaté ostrůvky a kusy pevniny. Celé to tvoří jakousi soustavu průlivů a lagun, kde se střídá bílý písek s hustými kelpovými lesy, které co pár metrů mění svoji podobu. I tady byla dobrá šance narazit na tuleně, a ke konci session se tak i stalo. Zvědavá samička tuleně kuželozubého se nám nejistě, ale celkem ochotně ukazovala a znovu mizela mezi chaluhovými závěsy. Kelp toho každopádně ukrývá mnohem víc, než jen tuleně. Pozorovali jsme nejrůznější druhy krabů a rybiček, nahožábré, hvězdice, nebo medúzy.
No a protože den ještě nekončil, ale papuchalčí sezóna každým dnem ano, jeli jsme na průzkum ostrova Lunga, kde spolu s kormorány a dalšími ptáky papuchalkové hnízdí a vyvádějí mladé. Hodně speciální místo - puffiny si tu člověk může užít na dvoumetrovou vzdálenost! Úlet! A to hlavně proto, že pár dní po naší návštěvě už byl ostrov takřka prázdný.
Nečekané setkání s obry a další velrybí show!
Čtvrtý den jsme opět vynechali potápění, a to z prostého důvodu: počasí nám přálo tak, že jsme se mohli vydat na nekrytou, severní stranu ostrova. S vírou, že snad zahlídneme jednu z těch obřích žraločích ploutví, jsme měli dalekohledy pořád u očí a pozorně sledovali hladinu. O to větším překvapením bylo, když se celkem nedaleko naší lodi objevil sprej - blow. To snad musí být humpback!
Keporkaci se kolem ostrovů Vnitřních Hebrid moc nevyskytují - během migrace se ve vodách kolem Hebrid sem tam objeví, ale vidět je je veliká rarita, a vůbec v létě. I místní posádka byla v úžasu - keporkaka totiž nezahlídli dobrých 5 let! Po chvilce naprostého fokusu a sledování, kam má naše velryba asi namířeno, jsme zjistili, že není sama. Keporkaků se nakonec objevilo pár dalších a kromě sprejů, které jejich přítomnost prozradily, jsme opět viděli nádhernou feeding show a dobře známý breaching - to je, když velryba vyskočí a plácne sebou o hladinu. Neuvěřitelný a dechberoucí. Větší zážitek už jsme od čtvrtého dne očekávat nemohli!
Poslední dny expedice: Fingalova jeskyně a nejlepší divespot nakonec!
Den pátý i šestý jsme znovu trávili v kelpech s tuleni a medúzami. Expedice se chýlila ke konci a v setkání se žralokem začínalo být v nedohlednu, což jsme všichni celkem dobře přijali a těšili jsme se z toho, co objevíme ostatního. Nevěděli jsme ještě, že ten nejkrásnější divespot na nás teprve čeká. V Arinagour, hlavním městečku Isle Of Coll, je jeden velký přístav, kam každý, kdo na ostrov zavítá, připluje trajektem. Molo je obrovské, železobetonové, no z pevniny nic zvláštního ani překrásnýho. Když jsme ale viděli, jak takový molo vypadá pod vodou, spadla nám brada. Konstrukce doslova poseté životem tvořily menší či větší okýnka pro sluneční paprsky, které se pod vodou formovaly do jakýchsi světelných kuželů a osvětlovaly celou scénu. Barevné měkké korály jako z želé střídaly provazy chaluh a všechno tak nějak doplňoval všudypřítomný třpytící se plankton. Na trámech se mezi korálovými bonbonky ukrývali krabi a hvězdice a na dně to žilo stejně tak. Překrásný místo na zkoumání, focení a bádání. Sem se rozhodně chceme vrátit!
Expedici jsme zakončili výletem na neobydlený Isle of Staffa. Poslední den jsme vyjížděli dřív než obvykle, abychom se nepotkali s denními loděmi přijíždějícími z nedalekého Mullu, a měli klid na to si některé z jeskyní, které jsou hlavní atrakcí ostrova, proplavat. Fingalova jeskyně, což je ta největší a nejznámější, je opředena mýty a legendami, má unikátní akustiku, a je jinak odříznutá od pevniny - možná i proto její kouzlo lákalo a stále láká nejrůznější umělce, skladatele nebo spisovatele, aby zde načerpali inspiraci. Je tvořena čedičovými sloupy podobně jako naše Panská skála. Obvykle si návštěvníci Staffu projdou pěšky - my, jakožto freedivingová výprava, jsme chtěli jeskyně prozkoumat z vody.
Počasí se nejdřív tvářilo typicky skotsky, což místu dodávalo onu mystickou atmosféru, už během cesty k druhému vstupu se ale vyjasnilo a session jsme končili s modrou oblohou a sluníčkem nad hlavou. Zbytek odpoledne jsme pak ještě zkoušeli štěstí, jestli přeci jen nenarazíme na žraloky - poslední den se často dějí zázraky. Štěstí nám ale nepřálo, a my se tak alespoň vracíme na pevninu s důvodem, proč Hebridy rozhodně ještě někdy navštívit.
Poslední večer jsme znovu vyrazili do restaurace, tentokrát s odvážnějším výběrem toho, co si dáme. Na stůl nám přistálo několik nádherných talířů naložených seafoodem a plni zážitků z uběhlého týdne jsme večer protáhli skoro do půlnoci. Ráno už nás čekalo jen balení, poslední kafe a místní trh - a hurá (nebo spíš - ach joooo! -) na trajekt.
Doufáme, vlastně věříme, že Skotsko má po tomhle výletu velký místo v několika dalších srdcích.
Děkujeme!
Expedice Hebridy pro nás byla velkým a důležitým projektem. Mysleli jsme na detaily a chtěli jsme, abychom na tenhle trip měl všechno. Třeba, aby si všichni odvezli malou milou vzpomínku - a tak díky Týně, která s námi na expedici samosebou vyrazila také, vzniknul naprosto perfektní merch.
Velký, přímo obrovitánský poděkování letí taky k mojí mamce - Lence, díky který jsme se nemuseli strachovat o jídlo, protože se o nás královsky starala od rána až do večera a na expedici měla zařízenou dovolenou asi rok a půl předem.
No a na závěr trochu na sentimentální vlně - jedině pokud znáte butterfly effect, bude dávat smysl tohle moje velký DÍKY úplně všem, kdo byli za ty dlouhý roky jakymkoli způsobem součástí mýho skotskýho potloukání. Ať už jsme spolu nosili talíře, chodili po kopcích, pili gin nebo povídali o tom, jaký Skotsko bylo, když se tam v 00s jezdily trhat jahody. Protože bez toho všeho by tenhle výlet prostě a jednoduše nevzniknul.
P.S. od Pavla
Obrovské díky patří Tereze, která tuhle akci připravila od A do Z a dala do toho celou sebe. Skotsko je její velká srdcovka a jak říká, někdy dřív tady určitě žila. Díky Terko, všichni jsme tvé úsilí viděli a cítili, bylo to úchvatný a každý z nás by tam jel hned zítra znovu.
Děkujeme Lence, která nás všechny každý den krmila a která stejně jako Terka probděla před expedicí několik nocí a řešila, kolik je potřeba rajčat na omáčku pro 13 lidí a kam se půjde schovat, hned jak jídlo naservíruje, aby se nemusela dívat, jak nám to nechutná, haha! Chutnalo nám to samozřejmě všem a moc a pořád. Bez tebe bychom toho rozhodně nezažili tolik, co teď. Přeci jen, přijít domů po celodenním výletu na lodi a vařit by každému vzalo dost energie.
A děkujeme samozřejmě vám všem, kteří jste s námi jeli, věřili nám, investovali nemálo peněz a času a tohle celé s námi zažili. Pro nás a naši školu byla tohle první akce takového rozsahu, první opravdová expedice a první výprava do divoké přírody za něčím, co nevíme, jak dopadne. Nabilo nás to. Vy jste nás nabili. Milujeme to a jsme plní energie a chuti přijít brzy s něčím dalším. Díky a budeme se na vás zase někdy těšit!
