Soutěž: Egyptian open Freediving Championship, listopad 2025

Den 1, CWTB -82 metrů

Na trénink jsem měl 2 týdny. Ponorů jsem stihl 7 a byly příjemný a celkem jednoduchý. Vyrovnávání úchvatný, nohy dobrý a dive time skvělej. Nejhlubší CWTB -84 a FIM -87. Chtěl jsem ještě dál, ale prostě to nešlo. Mentálně tam nejsem. Tady jsem nejslabší a tady mě čeká hodně práce. Freediving je v tomhle úžasnej a zvláštní. Víte, že to umíte, ale hlava to sabotuje a nedovolí.

První den jsem tak nahlásil 82. V plánu byl jednoduchý ponor, který když vyjde skvěle, půjdu hned další den 87 NR.
Ve 4 ráno mě budí sen: “5-4-3-2-1 TOP TIME!”. Paráda. Rychle se na to snažím zapomenout a jen si opakuju: “Nemysli na to, nemysli na to, nemysli na to a spi…” Hotovo. Jsem vzhůru. Mám 6 hodin do ponoru, venku je tma a já si můžu užít svoji hlavu naplno. A byla to teda dlouhá jízda.

Ve vodě je mi pak ještě hůř. Dnešní nervozita je chvílemi až toxická. Warmup byl ale super, hang v 25 m, čas 4 min+. Sice se pak málem pozvracím, ale vím, že to umím a naštěstí Jack je tady se mnou a já nemůžu utéct. “Line is ready!” Přicvakávám lanyard, beru šnorchl a lehám na hladinu. A všechen ten chaos je najednou pryč. Povedlo se mi to rychle a celý 4 minuty přípravný fáze byly přítomný a dokonalý. Mám zavřený oči, dýchám si ve svých vzorcích a počítám. A najednou se těším. A moc.

Ponor pak byl jeden z těch, na který se nezapomíná. Prázdno, ticho a jízda. Freefall byl parádní, mouthfill obří a já ani nechtěl, aby zapípal alarm. Ty mám teď dole dva. První byl v 74 m a druhý v 78 m. Slyším první…a zastavuji se o stopper. Je to lano krátký!?! Beru tag a šlapu nahoru. Jsem trochu zmatenej, ale klidnej, tag mám, všechno jsem udělal dobře. Jde to samo, a dřív, než mě začnou bolet nohy, jsem zpátky. Bílá karta, koukám na hodinky…77 metrů. Nechci nijak komentovat co se stalo, to není moje práce, ale jak se později dozvídáme, na laně chyběla jedna značka a bylo tak o 5 metrů kratší. Škoda. Mám ale velkou radost. Ponor byl dokonalej a jako by se nestal. Rezervu mám velkou, všechno jsem ovládal a kontroloval.

No…ale nahlásit zítra 87… to je o 10 metrů víc, než dnes. Po ponoru jsem sice uvnitř za zabijáka a hrdinu, ale je mi jasný, že ráno se z toho zase podělám…

Den 2, FIM -84 metrů

Po problému s lanem jsme se rozhodli, že CWTB 87 a skok o 10m není volba. Mentálně by to pro mě ráno bylo prostě moc. Takže FIM.

S FIM mám zvláštní vztah. Dřív to byla moje nej disciplína. Přeci jen, je to pohoda a dá se u toho napůl spát. Nohy za vámi jen tak vlají a pokud máte dive time, nikam nepospícháte. Bifiny někdy bolí. Nohy žerou kyslík, svaly se zakyselují. S mým revma mi ale FIM nešlo. Zápěstí bolely, nemohl jsem stisknout lano a nechtěl jsem se bez ploutví ocitnout někde dole a zjistit, že to nahoru nejde. Chtěl jsem ale přidat druhou disciplínu a FIM byla logická volba. K CWTB je to ideální alternativa. Jiný svaly, jiná dynamika, jiný pojetí, úplně jinej ponor. A freefall bez ploutví je prostě úlet, ta rychlost dole je boží.

První jsem zkusil v červenci. 65m a moc mě to nebavilo. Připadalo mi to nudný, nic se nedělo. Ale nebolelo to a dal jsem tomu ještě šanci. Zkusil jsem to celý pojmout jinak a najednou to byla nádhera. Rychle jsem byl kolem 80 metrů. Každý ponor jsem věděl, že nemusím nikam pospíchat a že nahoru to bude pohoda. A vždycky byla. Pár dní před závody jsem dal 87 metrů i s legráckama po vynoření. Nahlásit 84 metrů tak vypadalo jako fajn nápad a měl to být jednoduchý ponor.

Byl, ale s chybou. Ne, nemám to moc naježděný. Není to úplně automatický proces a čistá dekoncentrace a já udělal chybu. Ve 25 m jsem doplnil mouthfill, po chvíli začal padat… a rychle si uvědomil, že jsem nedobral, kolik jsem měl, a bylo už pozdě zkusit to znovu. Tohle se mi nestalo rok a půl. Od asi 35 metrů jsem se tak soustředil na to nic neztratit a počítal, kolikrát vyrovnám…6 - 7 - 8 - a ozval se alarm v 76 metrech. Pecka, jsem tady a ještě mám. 2x jsem ještě kliknul, sebral tag a vyrazil nahoru. No, nikam jsem nepospíchal a šel dokonce pomaleji, než obvykle. Nahoře z toho byla bílá karta, moje první za FIM na závodech ever a ponor dlouhý 3:11 (jo, asi trochu zrychlím).

Bohužel, tahle chyba s vyrovnáváním a moje přílišná koncentrace na to vyjít se vzduchem vyústila v trochu pomačkaný hrudník. Cítil jsem se sevřený, s tlakem na prsou a ani saturace nebyla, kde měla. Takže druhý ponor, druhá bílá karta, ale velkou radost z toho zase úplně nemám, ale na konci soutěže je z toho druhé místo.

Den 4, CWTB -87 metrů NR

Den 3 nebyl. Během warm-upu jsem se rozhodl, že to není ono. Lepší se netrápit a zkusit na tom být poslední den co nejlíp.
Co nahlásím bylo jasný. Moje veškerý úsilí a snaha směřuje celý rok a půl k tomu, porazit revma a udělat moje nohy silnější, než byly kdy předtím. Plán byl od začátku na dno Blue Hole. A cestou leží český rekord. Takže CWTB -87 m, NR a pro mě i PB.

Nervozita byla, ale dalo se to. Jsem vlastně víc v pohodě, když mám jít ponor, co bych chtěl, než ponor, co bych měl. Zůstal mi ale jen jeden pokus a když se mi to nepovede, další bude až příští rok. Ale mělo to tak být.

Nebyl to mentálně ten nejlepší ponor. V hlavě jsem měl dost rámusu. Byly tam pochyby a klasický: “spíš to dnes otoč, nech to na jindy”. Tohle mě ale baví. Ignoruju vnitřní hlasy, zůstávám vědomý a přítomný a jen kontroluju, co musím. A ani to nebolelo. Tag a zpátky.

Cestu nahoru si moc nepamatuju. Mohla to být lehká narkóza, nebo vzrušení, že to mám, nevím. Safeties jsem potkal za chvilku, pak jsem si jen pohlídal vynoření na správný straně a dýchal a dýchal a ukázal OK. Chvíli mi trvalo odtrhnout tag, ale byl tam. Bílá, 87 m. Skvělý a pro mě obrovský a naprosto neuvěřitelný. Chvili jsem i bulel. Malý dojatý Pája.

Tohle byl ten nejlepší rok a půl freedivingu, jaký jsem kdy zažil. Takovej návrat ze tmy, v který jsem někdy už nedoufal. Pro mě osobně to zatím NR není, protože se Martin Štěpánek potápěl s ploutvema ještě kousek hlouběji, jen se to jmenovalo jinak. Takže až tam bude příští rok 95 nebo něco podobného, bude to rekord i pro mě. Spíš ale doufám, že to už nebude důležitý a budu se soustředit jen na sebe samotnýho a na svoje metry. Dost mě to svazovalo a stresovalo. Zbytečně jsem si to sám kazil a někdy sabotoval.

Obrovský dík patří Lindě za 10 měsíců společný práce, Jackovi a Sami, 2 nejlepším buddies, s kterýma je na vodě prostě dobře a Tereze za nekonečnou podporu a trpělivost, i když to se mnou musela být někdy asi velká nuda.
Spartaku Trutnov a Mebys Trutnov za možnost trénovat jak potřebuju v trutnovském bazénu.

No a pak mně, za to že jsem celý rok a půl pokaždé vstal, pokaždé šel a pokaždé tam nechal vše, co jsem mohl. A dělal jsem to rád.

Miluju to.