Soutěž: Dahab Open Freediving Championship, květen 2025

Den 1, CWTB -70 metrů

Nemůžete čekat na dokonalou chvíli a dokonalý ponor. Nedočkáte se.
Od rána jsem nervózní a je mi jako před maturitou. Moje první závody. Chvěju se, potím, pořád chodím na záchod. Snažím se sám sobě namluvit, že je to v pohodě, že už jsem vyhrál tím, že jsem na startu a můžu se potápět. Mám přece revma, tak už tohle je fajn.

Příprava šla skvěle. 2 dny před závody jsem měl krásných 77 m, pod 70 jsem byl za poslední týden 4x a byly tam i minutový hagy v 50 metrech. Tenhle ponor má být pohoda a easy start.

2 minuty do ponoru. Moje tepovka je asi 130. Vždycky když se nadechnu, je to jako by chtělo srdce vyskočit ven z neoprenu. Vtipný. Jeden moment jsem hrozně vážný, druhý je mi na zvracení a třetí se sám sobě směju. A pak je mi zase na omdlení.

Ponor je zvláštní. Takový, jaký přesně nechcete. Jenom práce a plnění zadání. Je to jako projíždění checkpointy a odškrtávání si úkolů. Vím, že nemám čekat na alarm, ale celou dobu na něj čekám. Beep-beep, jsem skoro tam. Dole se musím smát, protože nevím, kterou rukou vzít tag, pouštím se lana, dělám blbosti a jsem rád, že se na tohle nikdo nedívá.

Cesta nahoru je zase jen práce. Všechno kolem se zpomalí a já se uklidňuju až kousek pod hladinou. Dávám ruku na lano, vím, že mám hotovo a že jsem úkol splnil. A radostí se opřu o obě ploutve… dolphin kick! Vím to hned a ještě pod vodou si říkám, jakej jsem blb.

Je to jedno. Chyba začátečníka. Nikdy jsem netrénoval na závody a nikdy neřešil, jaká jsou přesně pravidla. Na hladině mám záchvat smíchu. Ukazuju OK a ulevuju si jedním dlouhým “F___ck!”, hahaha. Pim se směje a říká jen: “He knows…”. Dostávám červenou, ale je mi to úplně jedno. V ruce mám svůj první tag a zvládnutý ponor pod největším stresem, v jakým jsem kdy během potápění byl. A ten ponor byl fyzicky a technicky jednoduchej.

Nakonec mám večer ve výsledcích žlutou a jen jeden bod minus za ten dolphin kick. Mám radost.

Ne, nebyl to vnitřně krásný ponor.

Nebyl to ani úžasný, ani nezapomenutelný spirituální zážitek. Byla to jen práce a obrovský soustředění nevypadnout z procesu a zůstat koncentrovaný. Ale tak to je a tohle děláme.

Nemůžete čekat na dokonalou chvíli a dokonalý ponor. Nedočkáte se. Věřte si a věřte, že to, co děláte umíte. Nenechte se ovládnout stresem a moc si do toho nekecejte. Umíte to!

Den 2, CWTB -73 metrů

Ponor, který byl jen můj.
Hned po probuzení vím, že všechno je jinak než předevčírem. Cítím se moc dobře a na ponor se strašně těším. Lehká nervozita mě přepadne po příjezdu do Blue Hole, ale je to ta hezká, příjemná.

Dávám si svůj obvyklý warm up a jdu na to. Asi 4 minuty před top timem se pokládám na hladinu a děje se přesně to, proč se potápíme a proč tohle všechno děláme. Čas jako by se zastavil, vnímám jen sebe a co se děje kolem, jako by nebylo. Jsem v každém nádechu i výdechu, dokonale uvolněný a téměř bez myšlenek.

Ponor je naprosto dokonalej. Naberu mouthfill, začnu padat a pak už jen letím. Je to jeden z těch ponorů, kdy nechcete, aby freefall skončil. Dokonalé vnímání prostoru a procesu, absolutní důvěra a nejčistší meditace. Otočka, tag a nahoru. Usmívám se a moc si to užívám. Nohy šlapou a já se jen snažím udělat každý kick nejlépe jak umím.

Ve dvaceti metrech mi pípne alarm a já si opakuju: “Neudělej dolphin kick, neudělej dolphin kick!”. Beru do ruky lano, podívám se k bóji a… zatáhu. 

Ty vole, to snad ne! Zase jsem si to po_ral technickou chybou na konci. Přitáhnout se samozřejmě nesmím, ale stejně jako s dolphin kickem mi to dochází až po tom, co to udělám. Hahaha, no co už. Ponor byl dokonalej a červená mi vadit nebude. K mému překvapení dostávám bílou a nic se nemění ani v oficiálních výsledcích. Mám tedy bílou a 73 m v nohách.

Tohle byl přesně ten ponor, který byl jen můj. A takový se nepovede každý den. Oproti prvnímu dni je to jako noc a den. Z toxický nervozity a stresu doslova na poblití je tady jen příjemné vzrušení a pak absolutní kontrola.

Miluju to těším se na další den!

Den 3, CWTB -76 metrů

Revma je svině.
Na ponor jsem se po tom posledním strašně těšil a doufal v podobný zážitek. No, bohužel to se mnou není zase tak jednoduchý.

Revma je svině. Je to jen bolest a ztuhlost a otékání. Je to jako stín v zádech, který se občas přihlásí, aby se připomenul. Už během volného dne jsem cítil, jak tuhnu a jak mě začínají bolet zápěstí, kolena a kotník. Moje klasika. Tak jsem si připíchnul biologickou léčbu o 3 dny dřív, než jsem plánoval, a doufal, že to ráno bude lepší.

O něco málo bylo, ale určitě ne tak, že bych šel na hluboký ponor, kdybych měl volno. Upřímně, trochu jsem se bál. Obvykle v hlavě řeším cestu dolu, nahoru už to pak jede samo. Teď byl problém v tom, že se komplikace (bolest) objeví až po otočce. Někde dole, až začnu kopat nohama a budu potřebovat sílu… to cestou dolů během volného pádu nepoznám. Takže jsem si dovolil otočit se dnes mnohem dřív. Mentálně jsem jel do 50 metrů.

A tak jsem se nadechl a začal. A jak to tak s hlavou obvykle bývá, ve chvíli, kdy nejsou očekávání a o nic nejde, přichází pohoda a klid. Kolem padesáti metrů jsem si říkal, že už bych se teda měl asi otáčet… ale šlo to až moc dobře. 60 m, 65 m… ok, počkám na alarm. Alarm. “F_ck that sh_t, jedu dolu.” 

A tak jsem zase na platu, beru tag, otáčím se a čekám, co kdy začne bolet a kdy mě vypne která noha.

A nestalo se nic. Kromě celkový ztuhlosti a dost velký únavy se nestalo vůbec nic.

76 m, bílá karta, stříkání vody, lidi co mám rád, radost a objímání. A pak domů a postel až do druhého dne.

Někdy se bojíme víc, než je potřeba.
Někdy je strach jen hluk – nic víc.
Není ale lehký poznat, kdy to je.

Díky všem kolem. Jste radost.

Den 4, CWTB -80 metrů

“Ty vole, mám tag z 80 metrů!”
70, 73, 76… tak nebudu přece nahlašovat 79 metrů na poslední den. Takže jdu 80. Pro mě velká meta… no, snad se tam dole z toho nepos_ru.

V 80 metrech jsem nikdy nebyl. PB (personal best) jsem měl 78 m. Se squeezem. Nebyl to úplně ponor, na který bych byl pyšný. Je za mnou spousta ponorů do 75, 76 m a kolem, ale 80 ještě nikdy. Nikdy jsem ale netrénoval tak jako teď, tak jako poslední rok. Jsem v laufu a věřím si. To, co se mnou za zimu provedla Linda, je velký. Těším se na to a strašně moc.

Ráno jsem překvapivě klidnej. Vím, že to umím, vím, že si to můžu pokazit jen já sám. Po příjezdu do Blue Hole se sice trochu rozklepu, ale jen tak trochu, pěkně. Snažím se znovu sám sebe přesvědčit, že to udělat nemusím. Že jsem plánoval přinejlepším 75 m a to mám a že je to první závod. Bla bla bla. Nefunguje to. Chci až dolu a chci super ponor.

3 minuty. Ležím a těším se. Nejradši bych už vyrazil. Ale nervózní už nejsem. Je ticho. U mě v hlavě.

Top time. A jede se. Vlastně nevím, co k tomu říct. Dělám zas to stejný, nic se nemění. Dole je to zábava, freefall je už celkem jízda. Čekám na alarm, ale uvědomím si ho až o pár sekund později. Ve vteřině jsem pak na platu. Mám tag. “Ty vole, mám tag z 80 metrů!”. Musím dávat pozor, abych se nezačal moc smát.

Začnu kopat, ruce držím podél těla a nahoru je dávám asi po deseti sekundách. A pak se objeví první safety. Pocitově asi 15 sekund po tom, co jsem vyrazil. Zvláštní, ale komu by to vadilo. Možná trocha narkózy?

Hotovo. Celý přesně jak jsem chtěl. Kontrola od začátku do konce. Trochu pomalejší, očekával jsem 2:32 a je z toho 2:40, ale to je jedno. Mám obrovskou radost. Vnitřní. To, že jsem byl v 80 metrech už teď na jaře a ještě na závodech pro mě dost znamená. Medaile a sdílené třetí místo v CWTB je jen příjemný a neočekávaný bonus.

Jsem unavenej a chci si odpočinout. Říkám, že si dám od hloubky a od tréninku chvíli voraz. Že pojedu za 2 dny zase do Blue Hole a budu se potápět jen tak pro radost do mělkých hloubek. 

Druhý den se pak probouzím s myšlenkou jet do Blue Hole a dát si deep dive. Je to tam dole jako magnet.

Teď je to už měsíc. Na tenhle ponor a celý závody myslím každý den. Na lidi kolem, na všechny ty nervy a na všechen ten klid.

A taky na 90 metrů. Jedeme dál.