Revma je svině.

Na ponor jsem se po tom posledním strašně těšil a doufal v podobný zážitek. No, bohužel to se mnou není zase tak jednoduchý.

Revma je svině. Je to jen bolest a ztuhlost a otékání. Je to jako stín v zádech, který se občas přihlásí, aby se připomenul. Už během volného dne jsem cítil, jak tuhnu a jak mě začínají bolet zápěstí, kolena a kotník. Moje klasika. Tak jsem si připíchnul biologickou léčbu o 3 dny dřív, než jsem plánoval, a doufal, že to ráno bude lepší.

O něco málo bylo, ale určitě ne tak, že bych šel na hluboký ponor, kdybych měl volno. Upřímně, trochu jsem se bál. Obvykle v hlavě řeším cestu dolu, nahoru už to pak jede samo. Teď byl problém v tom, že se komplikace (bolest) objeví až po otočce. Někde dole, až začnu kopat nohama a budu potřebovat sílu… to cestou dolů během volného pádu nepoznám. Takže jsem si dovolil otočit se dnes mnohem dřív. Mentálně jsem jel do 50 metrů.

A tak jsem se nadechl a začal. A jak to tak s hlavou obvykle bývá, ve chvíli, kdy nejsou očekávání a o nic nejde, přichází pohoda a klid. Kolem padesáti metrů jsem si říkal, že už bych se teda měl asi otáčet… ale šlo to až moc dobře. 60 m, 65 m… ok, počkám na alarm. Alarm. “F_ck that sh_t, jedu dolu.” 

A tak jsem zase na platu, beru tag, otáčím se a čekám, co kdy začne bolet a kdy mě vypne která noha.

A nestalo se nic. Kromě celkový ztuhlosti a dost velký únavy se nestalo vůbec nic.

76 m, bílá karta, stříkání vody, lidi co mám rád, radost a objímání. A pak domů a postel až do druhého dne.

Někdy se bojíme víc, než je potřeba.
Někdy je strach jen hluk – nic víc.
Není ale lehký poznat, kdy to je.

Díky všem kolem. Jste radost.