Ponor, který byl jen můj.

Hned po probuzení vím, že všechno je jinak než předevčírem. Cítím se moc dobře a na ponor se strašně těším. Lehká nervozita mě přepadne po příjezdu do Blue Hole, ale je to ta hezká, příjemná.

Dávám si svůj obvyklý warm up a jdu na to. Asi 4 minuty před top timem se pokládám na hladinu a děje se přesně to, proč se potápíme a proč tohle všechno děláme. Čas jako by se zastavil, vnímám jen sebe a co se děje kolem, jako by nebylo. Jsem v každém nádechu i výdechu, dokonale uvolněný a téměř bez myšlenek.

Ponor je naprosto dokonalej. Naberu mouthfill, začnu padat a pak už jen letím. Je to jeden z těch ponorů, kdy nechcete, aby freefall skončil. Dokonalé vnímání prostoru a procesu, absolutní důvěra a nejčistší meditace. Otočka, tag a nahoru. Usmívám se a moc si to užívám. Nohy šlapou a já se jen snažím udělat každý kick nejlépe jak umím.

Ve dvaceti metrech mi pípne alarm a já si opakuju: “Neudělej dolphin kick, neudělej dolphin kick!”. Beru do ruky lano, podívám se k bóji a… zatáhu. 

Ty vole, to snad ne! Zase jsem si to po_ral technickou chybou na konci. Přitáhnout se samozřejmě nesmím, ale stejně jako s dolphin kickem mi to dochází až po tom, co to udělám. Hahaha, no co už. Ponor byl dokonalej a červená mi vadit nebude. K mému překvapení dostávám bílou a nic se nemění ani v oficiálních výsledcích. Mám tedy bílou a 73 m v nohách.

Tohle byl přesně ten ponor, který byl jen můj. A takový se nepovede každý den. Oproti prvnímu dni je to jako noc a den. Z toxický nervozity a stresu doslova na poblití je tady jen příjemné vzrušení a pak absolutní kontrola.

Miluju to těším se na další den!